Sázava 2010 zase trochu jinak
Sázava 2010
Autor: Magda Pavlíková
Čtvrtek
Jak začít psát o zájezdu,
nač vzpomínat budem?
Tak za prvé,
že slivovice zase tekla proudem.
Kamarádi turisté
už jsou celí žhaví,
až se projdou všichni krásně
podél řeky Sázavy.
Do baťohu fetky navíc,
náplast - což je k nevíře,
že i zkušený horský šerpa
mívá občas puchýře.
Při nástupu do autobusu
promýšlíme taktiku,
v tom Růža s Olgou křičí z okna,
že je zamkli v hajzlíku.
Pepíkovi hned ve dveřích
už se zase nelení,
cenzurovat osobně,
to,co má kdo k proclení.
Na zájezdy jezdím léta
a pochopit nemohu,
proč tolik lidí hned po startu
tlačí něco v batohu?
Každý sobě našel místo,
udělal si pohodu,
když v autobuse vzduch nám
brzy připomínal hospodu.
Na čurpauze na benzince
začínám už psát,
jak zamotal mnohým hlavu
nápojový automat.
Po poradě, co a jak
výsledek se dostavil
a po půl hoďce konečně,
každý z nás už kafčo pil.
Krásný pohled v první trase
Sázava nám nabídla,
se zastávkou mezi hvozdy,
v místě zvaném Stvořidla.
Když jsme se skoro doplazili
sucho v hubě máme
a těšíme se,
že jedno až dvě točené si dáme.
Pepík vystál dlouhou frontu
a málem se dal do pláče,
sotva na něj přišla řada,
měli už jen lahváče.
Jolanda výstroj podcenila,
špatná je i taktika,
když na patě jí praskl puchýř
chtěla volat taxíka!
Hned dostala žlutou kartu.
Viděl to kdy svět?
Vždyť každý správný turista
musí něco vydržet.
Jiřinka se zapojila
a to stojí za zmínku,
že přípravu nepodcenila,
neb je denně v tréninku.
Přes kořeny přes kameny
skáče jako mladice,
tak by sotva někdo řek do ní,
že je důchodce.
To jiní byli jako šneci
a vím, že se to neříká,
to,že hned na první štaci
chtěli volat taxíka.
Takhle vážné pochybení?
To tu ještě nebylo.
Slyšet to tak chudák Stáňa,
asi by ho trefilo.
Též Láďovi Pavlíkovi
se začal krátit dech,
tak posedával nějak často
a pot mu stékal po zádech.
Ale kampak nějací amatéři
se na Pavlíky hrabou?
Hodil panáka za límec
a zas mu nohy šlapou.
Při pohledu na Sázavu
vinoucí se podél skal,
slyším hlasy: To jsou chaty,
kurňa,to bych bral!
Stáňa též slíbil
za ty všechny mnohaleté strasti,
že v Číhošti ukáže nám
bod „G“ naší vlasti.
Tak na ten zázrak na paloučku
jako puci zíráme,
jen škoda, že ve Lhotě
něco podobného nemáme.
Postavili bychom stánek,
někde blízko hospody
a v něm turistům z celého světa
též prodávali pohledy.
Pak až do kempu do Sázavy
vládla dobrá nálada
s nadějí, že tam bude
dobře zásobená hospoda.
Když jsme se přiharcovali,
našli sobě kavalec
v taverně si dali spicha
na pivo a na žvanec.
Po večeři někteří si,
vážně je to tak,
v době krize objednali
opravdický tatarák.
Pátek
Hnedka ráno při snídani
místo:“Sportu zdar“,
Hegaři volají servírku:
Pokazil se čajovar!
Opozdilci u bufetu kvílí:
To je k nevíře.
Kdo to tady všechno sežral,
vždyť tu jsou jen talíře.
Stáňa jako správný šéf
v kuchyni vše zařídil,
aby každý ze zájezdu
dobře najedený byl.
Před dnešní tůrou hned za rohem
obléháme sámošku,
když jedna z holek v pokladní
poznala svou kámošku.
Počasí nám zase přálo,
co si můžeme přát víc?
Cesta hezky ubíhala
až do známých Štěchovic.
Určili jsme místní bufet
jako další cílovku
s úmyslem dát si tam housku
a k ní horkou držkovku.
Bufetářky vysvětlení
zkazilo nám náladu,
prý: držkovka je jenom jedna
a ta zbyla pro Láďu.
Tak jsme zapadli do Šanghaje,
na pivo, co chcete víc?
A na oběd hezky busem
až do ňákejch Píkovic.
V Píkovicích v motorestu
personál už nestíhá,
tak na pomoc druhý pingl
v zápětí už dobíhá.
Čekání se vyplatilo,
možná to bylo hodinu,
však každá porce byla velká,
jak pro celou rodinu.
Po té baště nás pan řidič
na projížďku vzal
a Jílové u Prahy
nám na vlastní oči ukázal.
Po večeři, když už měli
všichni mastnou hubu,
Kája s Růžou vybírali
nějakou vhodnou hudbu.
Pak na přání všech přísedících,
bych bez velkých cavyků,
zazpívala ze své tvorby
hymnu rodu Pavlíků.
Po bouřlivém potlesku
ovoce slávy sklízím,
však po kratičké době já,
už na kutě mizím.
Od Staně chcačky, nechcačky
měli žlutou kartu,
ti kdo se akce zúčastnili,
kdo nechtěl kazit partu.
Dle litery zákona
nevím, zda se može
po půlnoci nocležníky
vytahovat z lože?
Tenhle nápad pro krindáčka
vola snad by porazil.
Však jako anděl usmívá se
autor Martin Dorazil.
Domorodci řekli asi:
To tu ještě nebylo,
aby naráz tolik lidí
v jednom dni se zbláznilo.
Sobota
Ze zájezdu na Sázavsko
nebyl vážně jediný,
kdo by nebyl zařazený
dnes do žádné skupiny.
Družstvo B už tradičně
na svou trasu vyráží,
jenže hlavní úkol byl,
no najít přece nádraží.
Nejdřív, ale za pár kaček
zašli jsme do kláštera,
zjistit, zda je pravda to,
co říká stará legenda.
Sotva jsme došli na nádraží
mne málem trefil šlak,
zavřený byl bufet i hajzlík.
Vážně, je to tak.
A s tou babou od českých drah,
co v pokladně seděla?
Po pár větách pravačka
skoro všechny svrběla.
Starala se, když jsme všichni
z jedné nějaké dědiny,
proč se tady rozdělujem
na tři různé skupiny?
Mladí jeli do muzea,
Orlovi za Adélkou
a my, co nás zbylo nejvíc,
zažili vlakovou šou.
Ze Sázavy do Čerčan
jsme jeli jejich courákem,
kde průvodčí ukázal nám,
že je velkým světákem.
V Čerčanech jsme přesedli si,
prý do sázavského expresu
a já začínám zážitky
rychle psát do notesu.
Průvodčího do toho vlaku,
řeknu vám to krátce,
dali jistě z kabaretu
na veřejné práce.
To jste vážně neviděli,
jak na české dráze,
průvodčí zpívá kuplety,
jak v Edenu v Praze.
Tu přistoupil nějaký domorodec,
kouká, co se děje
a proč se nahlas ve vagóně
tolik lidí směje?
V Jílovém je zase přestup,
busem nutno jeti je,
neb indiáni považte,
prý vytrhali koleje.
A abychom se nenudili,
zbytek cesty zase vlak
až do Davle, až do Davle,
jo jo, je to tak.
Jak zazobanci z Hollywoodu,
co jdou poznávat svět,
my jeli ty čtyři trasy,
do Davle fakt jen na oběd!
Na druhý pokus v restauraci
konečně už sedíme
se špajzekartou ve svých rukách
příjemně si medíme.
Jenomže v té pivní krčmě
byl vrchní pěkný nelida,
když místo kafíčka po obědě,
nám přines ztuchlé od žida.
Pak z oběda na procházku,
vlastně to byl jenom skok,
k místu kde se slejvaj řeky,
zkrátka mrknout na soutok.
Pak jsme šli znova absolvovat
naši známou trasu,
jen v Čerčanech máme teď
trochu více času.
A protože jsme si užít chtěli
ještě nějaké radosti,
na pivo a něco k tomu
šli na obecní slavnosti.
Tam s otevřenou hubou
chlapi vyvalují oči,
vidouc břišní tanečnice,
jak boky v rytmu točí.
Jeden romský spoluobčan
rozveselen trochu více,
upadlo mu tělo na zem
a probral se až v sanitce.
Cestou z vlaku zpívali jsme
jako jeden muž,
že dnešnímu dni za zážitky
dáme zahrát tuž.
Po večeři Martinovi
někdo volá na mobil.
Že by to sám Tomio
Okamura byl?
Tak lámanou angličtinou
upřesňuje polohu a tomu,
že přišel mezi nás,
uvěřiti nemohu.
Na podušce měl tři řády,
po boku dvě gejši
a už jen oděv napovídal
to, že nejsou zdejší.
Delegace z Japonska?
A co dělá tady?
Stewardovi Pepíkovi
prý udělovat řády.
Dojatý byl, tomu věřte,
měl i slzu v oku,
vždyť stewardem na zájezdech
je už víc než 10 roků.
Neděle
K čemu jsou nám zážitky
ze Sázavské krásy,
když na snídani ve frontě
jsme jak před armádou spásy?
Ze silného vzduchu
tady trávilo všem betelně,
že personál nestačil nám
nosit futro z kuchyně.
V tomhle kempu na Sázavě
vyprávět se bude léta,
jak turisti ze Lhoty
šli zas jednou do světa.
Po snídani Stáňa s Evou
před námi už netají,
že na zámku Konopiště
nás stoprocentně čekají.
Na Konopišťském nádvoří
si píšu další poznámku,
zjistit, jak se feudálům
žilo tady na zámku?
Při čekání na průvodce
si krátíme dlouhou chvíli,
focením, též ražbou mincí,
jiní pivo pili.
Jeden ochotný dobrovolník
fotil nás bez cavyků
a vzápětí měl na své hrudi
asi dvacet foťáků.
Průvodce nás uvítal
a pravil: Lidé vězte.
Poslední, kdo v zámku žil,
byl Ferdinand de Este.
Viděli jsme krásné sbírky,
šli ze dveří do dveří,
však, kdo tu ještě nikdy nebyl,
tomu sotva uvěří.
O Konopišti mezi lidmi
koluje i jeden chýr,
že tam v hradním příkopu
žije medvěd Kazimír.
Tak jak jinak zase fotky,
jak už to tak bývá,
ale to už na zpozdilce
Staňa z dálky kývá.
Na oběd jsme měli v plánu
do motorestu Farma,
místo toho zažili jsme
zase pěkné drama.
To jste vážně neviděli,
dochází mi slov,
co jsme všechno zažili
v motorestu Pávov.
Rozhlížím se kolem sebe,
aha,dvojka skupina.
Vtom však zkouška našich nervů
vlastně teprv začíná.
Od hladu už na sebe
doopravdy šilháme,
jenže ani po půl hoďce
jídlo nikdo nemáme.
Pepíno už mluví z hladu
a viděl to kdy svět?
Berou mu guláš vymodlený,
prej se pingl splet.
V objednávkách měli zmatky
a nejde o nadsázku.
Ten, kdo chtěl pivo desítku,
prostě dostal dvanáctku.
Vrabec ten byl připálený,
knedlíky snad z gumy jsou,
pod židlí leží psí lejno
a za záchod pět kaček chcou.
Dvacet let po revoluci
je nám trochu do pláče,
vždyť služby, které nabídli nám
jsou jak z doby totáče.
Tak další zážitek do notýsku
začínám už psát,
však za pár roků se tomu všemu
už budeme jen smát.