Křivoklát 2009
Křivoklát 2009
Autor:Martin Pavlík
Vždy v termínu vyhlášení
podzimního zájezdu
bývá u Kolenovských rušno
a Stáňa ten je za hvězdu.
Davy šílí,
fronta se táhne kolem plota,
jak na koncert Madonny
nebo Káji Gotta.
Nestačí se ale jen přihlásit,
hned zaplatit se musí,
protože zájem je veliký,
počítám tak na dva autobusy.
Brzo však Stáňa
za seznamem dělá tečku.
Škoda, že pan Vymětalík
nemůže vzít aspoň vlečku.
Nechtěl bych být vážně
v kůži Staně,
jak třeba říká Starůstkům,
že už nevyšlo na ně.
Jediným, kdo hustým sítem
prošel celkem hladce,
Karel Glogar dostal poukaz
v květnu k padesátce.
A tak není
žádné překvapení,
že někdo, co vždy jezdí,
na seznamu není.
Tak když Mates Dorazil
ráno k autobusu chvátá,
zjišťuje, že do výběru
nevešel se letos Tata.
Ale jinak vidím
samé známé tváře,
i pár nových vešlo se
Stáňovi do diáře.
Markovi už zkušenosti
sbírali s náma na kolech,
tak už ví, jak se v autobuse
sjednocuje dech.
Taky Pavla, co podporuje
turistiku z obce,
letos s náma poprvé
též jde zdolávat kopce.
Že na zájezdech nevyhlašujem
nejvzdálenější účastníky,
nevěděla paní Bohunka,
co přijela až z Ameriky.
Tak si myslím, že nakonec
budem dobrá parta,
že nebude udělena
žádná žlutá karta.
Každým rokem přibývají,
ti co sebou tahaj hůlky,
prý procvičujou všechno svalstvo,
krásně se jim vlní půlky.
Že mám vážný handicap
se mi už tak trochu jeví,
asi taky koupím si je,
ale až budou mít slevy.
Namísto pana Březovského
veze nás autobus pana Svobody,
ale i s ním cesta bude,
doufám, plná pohody.
Co je ale důležité,
k potěšení Pepíčka,
že i v tomto autobuse,
též funguje lednička.
Jenom mám tak trochu strach,
že než dojedem do Prahy,
Pepík bude flašky tahat
už z batohů od podlahy.
Jinak se tu v podstatě
není čeho bát
a věřit, že za střízliva
dojedem na Křivoklát.
A aby byla v autobuse
stále dobrá nálada,
Starůstka tu slivovicu
burčákem svým prokládá.
Takže až sjedem z dálnice
a začnou trochu zatáčky,
mám dojem že použijem
nachystané sáčky.
Někteří čtou v časopisech,
jak maj vypadat missky,
jiní zase nezřízeně,
cpou do sebe řízky.
Člověk ani na přírodu
venku se nepodívá,
když mu Pepa s flaškou v ruce
výhled furt zakrývá.
Někteří mě odhalili
a říkají to je hrůza,
Martin zas má tužku v ruce,
políbila ho múza.
Jestli z toho něco bude,
toť vážně otázka,
ještě, že nás brzy čeká
první dnešní procházka.
PÁTEK
Ráno pískot píšťalky
ruší moje spaní,
to Otík sestry svolává
na rozcvičku ranní.
Tak personál penzionu
z toho sedí na prdeli,
to prý ještě v Roztokách
nikdy neviděli.
U snídaně pan vedoucí,
co má v muzeu motorky,
snaží se nás rozveselit,
vypráví veselé historky.
Cestou ráno autobusem
na tu dnešní túru,
od doktora Karla berem
zas léčebnou kúru.
Záměr tu byl zcela jasný,
proč dnes Karel ulívá,
slaví zase narozeniny,
ženy všechny zulíbá.
Moc na to však nevidí,
čelovkou si na to svítí,
než nás všechny vyléčí,
půl litru je zase v řiti.
K velké nelibosti Áčka,
Stáňa navíc sděluje,
že na radu Patrikovu
dnešní túru zkracuje.
A tak za chvíli v první hospodě
ocitne se grupa celá,
obsluha z nás je zmatená
jako lesní včela.
Zvolna tady prokládáme
slivovicu Kozlem,
buď to půjde po dobrém
nebo taky po zlém.
Za chvíli už konverzujem
moravsky a taky česky,
ale to je celkem jedno,
hlavně, že je venku hezky.
Kousek dál skupinka fotí se
u sochy dřevěné sprosté,
hned vedle zas všichni Karli
na „Karlově mostě.“
Tu Karel Glogar ochranář
u Zbirožského potoka,
asi koukaje po hřibech,
málem šlápl na mloka.
Trasa byla vážně krátká,
je tu cíl a obec Skryje,
celé Áčko zas v hospodě
velkým stylem pije.
Ve Skryjích je taky dneska
túry naší dnešní tečka,
tak mám pocit, že jsme Áčko
už s přívlastkem Béčka.
Sotva 15 kilometrů,
z toho 3x v hospodě,
nikdo není unavený,
všichni celkem v pohodě.
Na základně budem říkat,
že program byl vážně pestrý,
třicet kilometrů v nohách,
hlavně držte hubu, sestry!
Zachraňuje to však
skupina Áčko plus,
zastavuje u Rozvědčíka
a opouští autobus.
Ta chce dál k ubytovně
zase po svých šlapat,
ve finále to byl vážně
hodně dobrý nápad.
Mělo to ale jeden malý háček,
přívoz vadí v cestě,
však co by si neporadil
vesničan ve městě.
Přicházejíc k Berounce,
zvoníme jak cvoci,
ale všechny lodičky
jsou na druhém konci.
Tak do studené vody
lezou Mates s Liborem,
aby šli zajistit nějaký odvoz
nejlépe i s motorem.
A tak za krátkou chvíli,
objevují se na souši,
domácí si myslí,
že jsou to nějací teplouši.
Zbytek grupy pozoruje
diplomatů těla nahé
a už všichni dobře víme,
že to bude asi drahé.
A po dlouhém přemlouvání
převozník je tady,
možná stihnem i večeři,
neumřeme hlady.
První várka na voru
od břehu se odráží,
ale trochu divným směrem
plavidlo však vyráží.
Od přívozu cesta dlouhá
už i já mám slabší chvilku,
tu nabízí slečna Lucka
svoji čokoládu Milku.
Tak jsem vůbec nepohrdl
a vychutnal tu slast,
že je mezi námi člověk,
co nenabízí chlast.
Už jsem vcelku zvědavý
na referát Béčka,
pokud ovšem nechodili
kolem autobusu do kolečka.
SOBOTA
Dnešní ráno bez rozcvičky
i autobus zůstane stát,
všichni totiž vyrážíme
pěšky na hrad Křivoklát.
Někteří na prohlídku nejdou,
přes krýgl prohlíží si hradby,
přišli o poutavý výklad
a taky o dvě svatby.
Jaké že jsou další plány?
Kam půjde se od hradu?
Zdá se, že už je áčko,
jak ODS v rozkladu.
Hlasujeme, jestli půjde
do muzea motorek,
chlapi ti jsou nadšení,
holky mají trochu vztek.
Zatím co pánové obdivují
čézety a jawy,
holky už stepují venku,
moc je to nebaví.
A po malém občerstvení,
dál se náš peloton trhá,
skupinka pár vyvolených,
na vyhlídku zdrhá.
Nečekáme tudíž na ně,
jdeme dál po trase,
i když Stáňa trochu jinou
pěšinkou jde zase.
Prý furt všichni dohromady,
nemůžeme chodit věčně,
vyhrává jedno pivo,
kdo bude dřív ve Zbečně.
A trhá se další skupina,
asi pod pivním tlakem,
rozhodla se že do cíle,
už pojede vlakem.
Zbývá už jen hrstka lidí,
toť skupina A plus plus,
která půjde i dál pěšky
a ujde po svých cesty kus.
Tak nakonec stane se,
že na trasu podle plánu,
vyjde jenom osm holek
a s nimi pět pánů.
Chvílemi se trochu zdá,
že někteří už mají dost,
naštěstí však sebou máme
lék na trudomyslnost.
A byli mezi námi tací,
beze srandy je to tak,
kteří chtěli vlastním tělem
zastavit jedoucí vlak.
Ani přes tok Berounky,
cestu nemůžem si zkrátit.
Nikdo nechce vážně brodit,
tak musíme se vrátit.
Přichází tak další léčba,
kalíšky přibývají
a tak není divu,
že někteří odmítají.
Tu napadá mě, že zapíšu se
do Guinessova notesu,
tím, že plnou štamprličku,
až do Roztok donesu.
Ale Evča Horníková,
můj hec nepochopila,
a tak po dvou kilometrech
tu dobrotu vypila.
Svižným krokem šlapem dál,
už se trochu pozdí,
tu před námi otevřou se
křivoklátské hvozdy.
Do penzionu dorážíme,
ještě než se sešeří,
jen sundáme batůžky,
usedáme k večeři.
Začíná poslední večer
a s ním slivovicový lobbing,
však schází se jen zdravé jádro,
zbytek raděj hraje bowling.
Růža hraje na kytaru,
k tomu hezky pěje,
Libor Šustků napájí nás,
kam to zase spěje?
NEDĚLE
Vyrážíme z Roztok domů,
Pepa začal flašky třídit,
Eliška sedí za volantem,
asi bude řídit.
Cestou zpátky stavujem se
v Berouně na náměstí,
nebude tu žádná nuda,
maj tu trhy naštěstí.
To jsem v životě neviděl,
tolik všelijakých hrníčků,
ale ještě podívám se
na medvědy z večerníčků.
Náš letošní výlet končí,
už uháníme dálnicí,
Pepa zase do nás leje
ze zásob slivovici.
Lednička, ta praská ve švech,
tohle vypít bude hnus.
Na ujetý kilometr máme
spotřebu větší než autobus.
Až budem za nedlouho
vzpomínat na Roztoky,
vybaví se že tam tekly
zas kořalky potoky.
A tak člověk po důvodech,
proč sem jezdí, pátrá,
přece ať má trochu pohyb
a né, že mu ztvrdnou játra.
Já být, jako že bych nechtěl,
místo Stáně předseda,
byla by né nad kronikou,
ale o závislosti beseda.
Kde pojedem zase na rok?
A jestli vůbec? Kdo to ví?
Nejspíš však na odvykačku
k doktoru Nešporovi.
Bohunka nás sice zvala,
ať přijedem do Ameriky,
ti by pěkně koukali,
ze Lhoty na notoriky.
Nápad je to jistě hezký,
jenom mě tak napadlo,
že by pro nás vypravili
speciální letadlo.
Už vidím jak Pepík dělá
na palubě stevarda,
na tlumočení by Stáňa vzal
svého zetě Richarda.
